Cesta tohoto hmotného světa je plná hmotného utrpení a podmíněná duše je znepokojována mnoha problémy. Někdy ztrácí a jindy získává. V každém případě je cesta plná nebezpečí. Někdy je podmíněná duše smrtí nebo jinými okolnostmi odloučena od svého otce; poté na něho zapomene a postupně přilne k druhým, například ke svým dětem. Takto je někdy pod vlivem iluze a bojí se. Někdy strachy hlasitě naříká. Někdy je spokojená s tím, jak udržuje svou rodinu, a někdy má radost a sladce si zpívá. Tímto způsobem se zaplétá a zapomíná, že je od nepaměti odloučena od Nejvyšší Osobnosti Božství. Tak putuje po nebezpečné cestě hmotné existence a není na ní vůbec šťastná. Seberealizované osoby jednoduše přijímají útočiště u Nejvyšší Osobnosti Božství, aby se z této nebezpečné hmotné existence vymanily. Nikdo se nedostane ze zajetí hmotné existence, aniž by přijal cestu oddanosti. Závěr je, že nikdo nemůže být v hmotném životě šťastný. Je třeba začít rozvíjet vědomí Kṛṣṇy. – Šrímad Bhágavatam 5.14.38
Každý zdravý člověk po důkladném rozboru materialistického způsobu života pochopí, že v tomto světě neexistuje ani trocha štěstí. Jelikož se však podmíněná duše již od nepaměti nachází na této cestě nebezpečí, aniž by se stýkala se světci, pod vlivem iluze si chce tohoto hmotného světa užívat. Hmotná energie jí někdy dává příležitost pocítit takzvané štěstí, ale zároveň ji neustále trestá. Proto je řečeno: daṇḍya-jane rājā yena nadīte cubāya (Cc. Madhya 20.118). Materialistický život znamená ustavičné neštěstí, ale někdy přijímáme jako štěstí to, co zakoušíme v přestávkách mezi neštěstím. Odsouzený člověk je někdy střídavě potápěn pod vodu a vytahován. To vše je ve skutečnosti součástí trestu, ale když je provinilec nad vodou, cítí se lépe. Taková je situace podmíněné duše. Všechny śāstry proto doporučují sdružovat se s oddanými a světci.
Pouhá chvilka ve společnosti oddaných může přinést podmíněné duši vysvobození z této strastiplné hmotné situace. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy se proto snaží dát každému příležitost stýkat se se svatými lidmi. Všichni členové této Společnosti pro vědomí Kṛṣṇy proto musí být sami dokonalými sādhuy, aby byli nadějí pro pokleslé podmíněné duše. To je nejlepší humanitární činnost. – Šrímad Bhágavatam 5.14.38 význam
Tento vesmír Pán stvořil pro ty živé bytosti, které od Něho odvedla iluzorní myšlenka, že se Mu vyrovnají, když Ho budou napodobovat. Tři kvality hmotné přírody existují proto, aby dále mátly podmíněné duše. Podmíněná živá bytost, zmatena iluzorní energií, se pokládá za část hmotného stvoření, neboť zapomíná na svoji duchovní totožnost, a tak se zaplétá život za životem do hmotných činností. Tento hmotný svět nestvořil Pán pro Sebe, ale pro podmíněné duše, které zneužívají své nepatrné, Bohem darované samostatnosti a chtějí se stát vládci. Na základě této touhy podmíněné duše podléhají opakovanému zrození a smrti. – Šrímad Bhágavatam 3.7.4 význam
Neoprávněná touha živé bytosti vyrovnat se ve všech ohledech Pánovi je hlavní příčinou celého hmotného projevu, neboť Pán jinak nemá žádnou potřebu tento projev vytvářet, a to ani pro Své zábavy. Podmíněná duše pod vlivem vnější energie Pána zdánlivě zažívá v hmotném životě mnoho nešťastných událostí. Pán je vládce vnější energie māyi, zatímco živá bytost je stejnou māyou ovládána v hmotných podmínkách. Marný pokus živé bytosti zaujmout vládnoucí postavení Pána je příčinou jejího hmotného otroctví a pokus podmíněné duše splynout s Pánem je poslední léčkou māyi. – Šrímad Bhágavatam 3.7.16 význam
Hmotné stvoření vzniká pro podmíněnou duši, která si chtěla hrát na pána, aby získala smyslový požitek. Nikdo nezjistí prvopočátek touhy podmíněné duše panovat hmotné přírodě, ale ve védské literatuře neustále nacházíme, že hmotné stvoření je určené pro smyslový požitek podmíněné duše. Jeden pěkný verš říká, že podstatou smyslového požitku podmíněné duše je, že jakmile duše zapomíná na svoji prvořadou povinnost — sloužit Pánu, vytváří atmosféru smyslového požitku, která se nazývá māyā. To je příčina hmotného stvoření. – Šrímad Bhágavatam 3.20.12 význam
Jediným kýženým plodem nabytého bohatství je zbožnost, na základĕ které človĕk může získat filozofické pochopení života, jež nakonec dozraje v přímé vnímání Absolutní Pravdy a tedy osvobození ode všeho utrpení. Materialisté ovšem užívají své bohatství jen pro zlepšování podmínek své rodiny a nevidí, že chatrné hmotné tĕlo brzy zničí nepřemožitelná smrt. – Šrímad Bhágavatam 11.5.12
Pokud si hlupák navykne utrácet všechny své tĕžce vydĕlané peníze na zvýšení prestiže svého hmotného tĕla a rodiny, pak již nevidí smrt, která se nezadržitelnĕ blíží k jeho vlastnímu tĕlu i dočasným tĕlům všech jeho přátel a příbuzných. Mṛtyuḥ sarva-haraś cāham – Nejvyšší Pán přichází jako všemocná smrt, která ničí všechny hmotné vztahy. I v rodinném životĕ by mĕl človĕk používat své bohatství za účelem duchovního pokroku, jak svého, tak členů své rodiny. V hnutí pro vĕdomí Kṛṣṇy je mnoho zbožných hospodářů, kteří vedou jednoduchý, pokojný život a své bohatství používají k pořádání domácích činností rozvíjejících vĕdomí Kṛṣṇy a na podporu odříkavých brahmacārīch a sannyāsīch, kteří aktivnĕ kážou vĕdomí Kṛṣṇy na veřejnosti. Tito hospodáři, včetnĕ tĕch, kteří nemohou zasvĕtit rozvoji vĕdomí Kṛṣṇy sto procent své energie, postupnĕ nabývají velmi solidního pochopení duchovních zásad a nakonec se stávají transcendentalisty pevnĕ upnutými na lotosové nohy Kṛṣṇy. Tak se osvobozují ode všech zdrojů úzkosti podmínĕného života – od zrození, stáří, nemoci a smrti.
Život bez vĕdomí Kṛṣṇy je ve skutečnosti chudobou, ale chudý materialista se svou omezenou inteligencí nechápe, že pravým bohatstvím je rozšířit své vĕdomí až po nejvyšší úroveň vĕdomí Kṛṣṇy, lásku k Bohu. Tito lidé vychovávají své dĕti k tomu, aby byly jako zvířata se zájmem jen o falešnou prestiž a hmotný smyslový požitek. Tito materialističtí hospodáři se bojí, že přílišný zájem o duchovní život může narušit ambice jejich dĕtí k získávání klamné hmotné slávy. Smrt ale zhatí všechny snahy a plány tĕchto duchovnĕ zchudlých materialistů. Pokud se rodinný život a bohatství využívají ve prospĕch rozvoje vĕdomí Kṛṣṇy, človĕk se naučí rozlišovat mezi vĕčným a pomíjivým, mezi duchem a hmotou, mezi blažeností a úzkostí, a tak dosáhne osvobození a překročí úroveň pouhého teoretického poznání, neboť získá nejdokonalejší požehnání, vĕčný život s vĕdomím Kṛṣṇy. Omezené poznání zprostředkované smysly, pratyakṣa-jñāna, je bezcenné bez teoretického duchovního poznání, parokṣa-jñāny, jež díky pečlivému rozvoji postupnĕ dozrává v přímé realizované poznání duše, aparokṣa-jñānu.
Slovo anupraśānti v tomto verši vyjadřuje, že pomocí duchovního poznání (vijñānam) človĕk dosahuje nejvznešenĕjšího stavu vĕčného klidu a blaženosti, o kterém se materialistické podmínĕné duši ani nezdá. – Šrímad Bhágavatam 11.5.12 význam
