Ilúzia je tak silná, že dokáže poblázniť dušu, že sa stotožní so svojim hmotným telom a všetkým, čo k nemu patrí – rodinou, priateľmi, majetkom, zmyslovým pôžitkom. A nie len to, duša začne byť pyšná na svoju dočasnú situáciu v tomto svete! Pozrite, mám peknú ženu, deti, auto, dom, dobre zarábam,… príde smrť a čo z toho zostane? Veľké NIČ!

Šrímad Bhágavatam 10.14.26 význam:

Připoutanost ke hmotĕ je iluzí, protože živá bytost ve skutečnosti nemá s hmotným svĕtem žádný skutečný vztah. Kvůli falešnému egu se podmínĕná duše ztotožňuje s hmotou. Takzvané osvobození tedy znamená jen vzdát se iluze, ne vyproštĕní se ze skutečných pout. I když si přesto myslíme, že utrpení zakoušené v hmotné iluzi je opravdové a že osvobození je tedy smysluplnou úlevou od utrpení, jen samotná nepřítomnost hmotné existence je stále ještĕ nevýznamná ve srovnání se skutečným duchovním životem, který je pozitivní vĕčnou realitou, oproti negativní iluzi hmotného života. Z konečného hlediska je vĕdomí Kṛṣṇy neboli čistá láska k Bohu jedinou významnou, smysluplnou a trvalou situací pro každou živou bytost.

Učení Královny Kuntí:

Když nĕkdo pije víno, opije se a pak si může myslet, že létá po obloze nebo že přišel do nebes. To jsou následky opilosti. Opilec si ale není vĕdom, že všechny tyto sny jsou pod vlivem času a jednou musí skončit. Jelikož neví, že jeho sny nebudou pokračovat vĕčnĕ, říká se, že je v iluzi. Stejnĕ tak je človĕk omámený, když si myslí: „Jsem velice bohatý, jsem velmi vzdĕlaný a krásný, narodil jsem se v aristokratické rodinĕ a jsem synem velkého národa.“ To je sice pravda, ale jak dlouho budou tyto výhody trvat? Předpokládejme, že nyní je nĕkdo Američan, je také bohatý, krásný a má pokročilé poznání. Může být na to všechno velice pyšný, ale jak dlouho? Jednou s jeho tĕlem bude konec a s ním skončí také všechno ostatní, stejnĕ jako opilcovy sny.

Dokonalost jógy (7. kapitola):

Každý má v životě dvě povinnosti: první je sloužit iluzi a druhá je sloužit realitě. Slouží-li člověk realitě, je skutečný sannjásí, slouží-li iluzi, je oklamaný májou. Musíme pochopit, že jsme za všech okolností nuceni sloužit. Buď sloužíme iluzi, nebo realitě. Přirozeným postavením živé bytosti je být služebníkem, nikoliv pánem. Můžeme si myslet, že jsme páni, ale ve skutečnosti jsme služebníci. Hospodář si může myslet, že je pánem své ženy a svých dětí, svého domova, obchodu a dalších věcí, ale to všechno je iluze. Ve skutečnosti je služebníkem své ženy, dětí a svého obchodu. Prezident může být pokládán za pána nějaké země, ale ve skutečnosti je jejím služebníkem. Jsme za všech okolností služebníci. Buď sloužíme iluzi, nebo sloužíme Bohu. Zůstaneme-li však služebníky iluze, je náš život ztracený. Každý si samozřejmě myslí, že služebníkem není a že pracuje jen pro sebe. Plody jeho práce jsou pomíjivé a iluzorní a donutí ho stát se služebníkem iluze neboli služebníkem svých vlastních smyslů. Probudí-li však člověk své transcendentální smysly a získá skutečné poznání, stane se služebníkem reality. Když se dostane na úroveň poznání, pochopí, že je za všech okolností služebníkem. Pánem se nikdy nemůže stát, a proto je pro něho lepší, když bude sloužit realitě místo iluzi. Když si to uvědomí, získává skutečné poznání.

Šrímad Bhágavatam 10.11.13:

Pokorným nasloucháním zkušenému duchovnímu mistrovi vyvine schopný žák čisté poznání, které odráží nápor hmotné iluze pocházející ze tří kvalit hmotné přírody. Nakonec se vytrácí i samotné toto čisté poznání, tak jako uhasne oheň, když je všechno palivo spálené.

Význam:

Sanskrtské slovo vaiśāradī znamená „to, co poskytuje zkušená osoba [viśārada].“ Dokonalé transcendentální poznání přichází od zkušeného duchovního mistra a když je schopný žák vyslechne, toto poznání potlačí vlny hmotné iluze. Pánova matoucí energie působí navenek v hmotném svĕtĕ a zničit iluzi proto není možné. Lze však zlikvidovat přítomnost iluze ve svém srdci. Aby toho žák dosáhl, musí se dobře naučit tĕšit zkušeného duchovního mistra. S tím, jak oddaný spĕje k dokonalému stádiu vĕdomí Kṛṣṇy, kdy vnímá Pánovu přítomnost všude, se jeho pozornost přesouvá na transcendentální úroveň. Tehdy slábne i samotné čisté poznání, neustálé praktické povĕdomí o existenci iluze, tak jako slábne a uhasne oheň, který spálil všechno palivo.

Śrīla Madhvācārya cituje z nĕkolika védských písem, aby ukázal, že māyā, hmotná iluze, je jako čarodĕjnice, jež neustále obtĕžuje podmínĕné duše. Māyā nabízí podmínĕným duším vše, po čem v rámci tří kvalit přírody touží, ale tyto nabídky jsou jako oheň, který spaluje srdce na popel. Je tedy třeba pochopit, že hmotný svĕt je pekelné místo, které nikomu neposkytuje trvalé zázemí. Navenek zažíváme mnoho vĕcí a v nitru o svých zážitcích rozjímáme a připravujeme si plány na další jednání. Tak padáme niternĕ i navenek za obĕť nevĕdomosti. Skutečné poznání pochází z Véd, od Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, v Jeho podobĕ dokonalé moudrosti. Když přijmeme plné útočištĕ u Pána a budeme si plnĕ vĕdomi Kṛṣṇy, nebudeme nikdy pociťovat nedostatek radosti, protože Pán je zdrojem veškeré radosti a Jeho oddaní se v tomto zdroji volnĕ pohybují.

Bhagavad-gíta 18.72:

Ó synu Pṛthy, uchvatiteli bohatství, vyslechl jsi vše s pozornou myslí? Zmizela tvá nevědomost a iluze?

Význam:

Pán jednal jako Arjunův duchovní učitel. Proto bylo Jeho povinností se Arjuny zeptat, zda celou Bhagavad-gītu správně pochopil. Pokud by tomu tak nebylo, Pán byl ochotný znovu vysvětlit vše potřebné. Každý, kdo vyslechne Bhagavad-gītuod pravého duchovního učitele, jako je Kṛṣṇa nebo Jeho zástupce, zjistí, že veškerá jeho nevědomost zmizela. Bhagavad-gītā není obyčejná kniha nějakého básníka či spisovatele, přednesl ji Nejvyšší Pán, Osobnost Božství. Každý, kdo má to štěstí, že ji vyslechne od Kṛṣṇy nebo Jeho pravého duchovního zástupce, se stane osvobozenou osobou a unikne z temnoty nevědomosti.

Bhagavad-gíta 18.73:

Arjuna pravil: Můj milý Kṛṣṇo, jenž nikdy nepoklesneš, má iluze je nyní pryč. Díky Tvé milosti se mi vrátila paměť. Nyní jsem neochvějný, prostý pochybností a připravený jednat podle Tvých pokynů.

Záver

Čo dodať na záver? Len toľko, že všetkým prajem, aby boli natoľko inteligentní ako Arjuna a pochopili čo je zmyslom života a čo nie.

Alebo predsalen ešte význam z Bhagavad-gíty 18.73:

Přirozeným postavením živé bytosti — kterou představuje Arjuna — je, že musí jednat podle pokynu Nejvyššího Pána. Má se podrobit sebekázni. Śrī Caitanya Mahāprabhu říká, že ve svém skutečném postavení je živá bytost věčným služebníkem Nejvyšší Osobnosti Božství. Když na to zapomene, je podmíněna hmotnou přírodou, ale když bude sloužit Nejvyššímu Pánu, stane se osvobozeným služebníkem Boha. Být služebníkem je původní, přirozené postavení živé bytosti — buď musí sloužit matoucí energii zvané māyā, nebo Nejvyššímu Pánu. Jestliže slouží Nejvyššímu Pánu, je ve svém přirozeném stavu, ale jestliže dá přednost službě matoucí, vnější energii, bude spoutaná. Pod vlivem iluze pak živá bytost slouží v hmotném světě. Přestože ji poutá chtíč a touhy, myslí si, že je na světě pánem. Tomu se říká iluze. Osvobozená bytost naopak skoncovala s iluzí a dobrovolně se odevzdává Nejvyššímu, aby jednala podle Jeho přání. Poslední iluze, poslední past, do které chce māyā živou bytost chytit, je její návrh: “Ty jsi Bůh.” Živá bytost si pak myslí, že už není podmíněnou duší, ale Bohem. Je tak nerozumná, že ji ani nenapadne, jak by kdy mohla být na pochybách, kdyby byla Bůh. Na to vůbec nemyslí. To je tedy poslední léčka iluze. Osvobodit se od matoucí energie znamená poznat Kṛṣṇu, Nejvyšší Osobnost Božství, a dobrovolně jednat podle Jeho pokynu.

V prvom článku o zmysle života podľa véd som vybral pár citátov zo Šrímad Bhágavatam, ale nachádzam ďalšie a ďalšie úžasné výstižné verše a významy, s ktorými sa oplatí podeliť a nenechať si ich len pre seba.

ŠB 7.15.29 význam:

Pokud někdo díky svému zaměstnání, prostřednictvím obchodování či zemědělství nabude velkého bohatství, neznamená to, že je duchovně pokročilý. Být duchovně pokročilý je něco jiného než být bohatý po hmotné stránce. Smyslem života je nabýt duchovního bohatství, ale svedení nešťastníci přesto neustále usilují o hmotné statky. Hmotné činnosti však nikomu nepomohou splnit lidské poslání. Naopak vedou k tomu, že živou bytost přitahuje mnoho zbytečných “nezbytností”, které ji vystavují nebezpečí, že se může příště narodit v horší situaci.

ŠB 5.14.40 význam:

Skutečným posláním života podmíněné duše je znovu ustanovit zapomenutý vztah s Nejvyšší Osobností Božství a zaměstnat se v oddané službě, aby po opuštění těla mohla obnovit vědomí Kṛṣṇy. Člověk se nemusí vzdávat své pozice brāhmaṇy, kṣatriyi, vaiśyi, śūdry a podobně. V jakémkoliv postavení může při vykonávání svých předepsaných povinností rozvíjet vědomí Kṛṣṇy tím, že se bude stýkat s oddanými — zástupci Kṛṣṇy, kteří učí této vědě. Velcí politici a vůdci v hmotném světě bohužel jen vytvářejí nepřátelství a nezajímají se o duchovní pokrok. Obyčejný člověk může mít z hmotného pokroku velikou radost, ale nakonec ho čeká prohra, protože se ztotožňuje s hmotným tělem a považuje vše, co je s ním spojené, za své vlastnictví. To je nevědomost. Ve skutečnosti mu nepatří nic, dokonce ani tělo. Dostává určité tělo na základě své karmy, a pokud ho nevyužívá k potěšení Nejvyšší Osobnosti Božství, jsou všechny jeho činnosti marné. Skutečný smysl života je popsán ve Śrīmad-Bhāgavatamu (1.2.13):

ataḥ pumbhir dvija-śreṣṭhā
varṇāśrama-vibhāgaśaḥ
svanuṣṭhitasya dharmasya
saṁsiddhir hari-toṣaṇam

Skutečně nezáleží na tom, jakou činnost člověk vykonává. Dokáže-li uspokojovat Nejvyššího Pána, jeho život je úspěšný.

ŠB 8.9.21:

Nejvyšší Pán řekl: Můj milý králi, ani souhrn všeho, co je ve třech světech a je příjemné smyslům, nemůže uspokojit toho, kdo své smysly neumí ovládat.

Význam:

Hmotný svět je projevem matoucí energie, který živé bytosti odvádí od cesty seberealizace. Každý z jeho obyvatel dychtí stále víc a víc po objektech smyslového požitku. Smyslem života však není smyslový požitek, ale seberealizace. Těm, kdo příliš propadli smyslovému požitku, se doporučuje praktikovat systém mystické yogy neboli aṣṭāṅga-yogy, složené ze stupňů yama, niyama, āsana, prāṇāyāma, pratyāhāra a tak dále. Tak mohou své smysly ovládnout. Účelem ovládnutí smyslů je vysvobodit se ze zajetí koloběhu zrození a smrti. Pán Ṛṣabhadeva prohlásil:

nūnaṁ pramattaḥ kurute vikarma
yad indriya-prītaya āpṛṇoti
na sādhu manye yata ātmano ’yam
asann api kleśada āsa dehaḥ

“Ten, kdo považuje smyslový požitek za životní cíl, se pomátne na rozumu a s touhou po materialistickém životě začne páchat všemožné hříšné činy. Neví, že za své minulé hříšné jednání již získal tělo, které — třebaže je dočasné — je příčinou jeho utrpení. Živá bytost ve skutečnosti nemá mít hmotné tělo, ale dostává ho pro smyslový požitek. Proto si myslím, že inteligentnímu člověku nepřísluší znovu se zaplétat do činností zaměřených na uspokojení smyslů, kvůli nimž neustále dostává jedno hmotné tělo za druhým.” (Bhāg. 5.5.4)

Podle Ṛṣabhadeva se tedy lidské bytosti v tomto hmotném světě podobají bláznům provádějícím věci, které by neměli dělat, ale které přesto dělají, jen aby dosáhli uspokojení smyslů. Tyto činnosti pro ně nejsou prospěšné, protože si tak vytvářejí další tělo pro příští život, který bude trestem za jejich zločinné jednání. Jakmile znovu získají hmotné tělo, ocitnou se v zajetí opakovaného utrpení hmotné existence. Védská či bráhmanská kultura proto učí, jak se spokojit s minimem životních nezbytností.

K tomu, aby se lidé této nejvyšší kultuře naučili, je určena varṇāśrama- dharma. Cílem rozdělení varṇāśramy na brāhmaṇy, kṣatrije, vaiśyi, śūdry, brahmacārīny, gṛhasthy, vānaprasthy a sannyāsīny je naučit člověka ovládat své smysly a spokojit se s holými nezbytnostmi. Zde Pán Vāmanadeva jako ideální brahmacārī odmítá nabídku Baliho Mahārāje, který Mu chce dát cokoliv, co si bude přát. Říká, že když člověk není spokojený, pak nemůže být šťastný, ani kdyby vlastnil bohatství celého světa nebo vesmíru. V lidské společnosti proto musí být udržována bráhmanská, kšatrijská a vaišjovská kultura a lidé mají být vzděláváni, jak se spokojit pouze s tím, co potřebují. V moderní civilizaci toto vzdělání neexistuje; každý se snaží vlastnit čím dál tím víc a je nespokojený a nešťastný. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy proto — zvláště v Americe — zakládá mnoho farem, aby ukázalo, jak žít šťastně a spokojeně s minimem životních nezbytností a jak ušetřit čas pro seberealizaci, které lze snadno dosáhnout zpíváním mahā- mantry: Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare.

ŠB 6.5.19 význam:

Jediný okamžik života nelze vrátit zpět ani za milióny dolarů. Každý by měl proto uvážit, jakou ztrátu utrpí, když promarní ve svém životě byť jen moment. Lidé žijí jako zvířata — nechápou smysl života a pošetile se domnívají, že věčnost neexistuje a že jejich padesát, šedesát nebo nanejvýš sto let dlouhý život je vším. To je ta největší pošetilost. Čas je věčný a v hmotném světě živá bytost prochází různými fázemi svého věčného života. Čas je zde přirovnán k ostré žiletce. Žiletka je určená k holení vousů, ale při nepozorném zacházení způsobí neštěstí. Člověk nemá způsobovat neštěstí zneužíváním svého života. Měl by si dávat velice dobrý pozor, aby svůj život využil k duchovní realizaci, k získání vědomí Kṛṣṇy.

Záver

V Šrímad Bhágavatame je duchaplného posolstva veľmi veľa… Šrímad Bhágavatam môže osvietiť každého, kto ho číta. Každému môže z hĺbky srdca vyjaviť skutočný zmysel života a bude sa tak môcť vydať na cestu sebarealizácie a oslobodiť sa od túžby po zmyslovom pôžitku.

Esencionálny verš 1.2.18 zo Šrímad Bhágavatam hovorí:

naṣṭa-prāyeṣv abhadreṣu
nityaṁ bhāgavata-sevayā
bhagavaty uttama-śloke
bhaktir bhavati naiṣṭhikī

Pravidelnou návštěvou přednášek z Bhāgavatamu a službou čistým oddaným je vše nepříznivé v srdci takřka zničeno. Láskyplná služba Osobnosti Božství, Śrī Kṛṣṇovi, který je opěvován transcendentálními písněmi, se tak stane nezvratitelnou skutečností.

Védske písma nesú v sebe obrovské poznanie, ktoré v súčasnej spoločnosti veľmi chýba. Väčšina ľudí ani len netuší aký je zmysel ľudského života a ženú sa za dočasným uspokojením v podobe zmyslového pôžitku, napĺňaním svojich túžob a to považujú za zmysel života. Védy popisujú, že takíto ľudia nie sú o nič lepší ako zvieratá, pretože sa venujú výhradne činnostiam, ktorým sa venujú aj zvieratá. Ľudský život je však niečim výnimočný – je určený na duchovný rozvoj, na sebarealizáciu, na spoznanie svojej skutočnej identity a Boha, na pýtanie sa a získavanie odpovedí.

Špeciálne v Bhagavad-gíte a Šrímad Bhágavatam sa nachádza esencia zmyslu ľudského života. V Šrímad Bhágavatame môžeme nájsť veľmi poučné príbehy a úvahy:

“V hmotné existenci jsou všechny smysly přitahované různými objekty, a tak se podmínĕná duše stává prvotřídním hlupákem. Příčinou hmotného života je nezájem o Absolutní Pravdu. Podmínĕná duše si myslí, že hmotný svĕt patří jí a je určený k jejímu požitku a uspokojování smyslů pokládá za smysl života. Čím víc se snaží užívat si hmotného svĕta, tím víc vzrůstá její iluze.” – Šrímad Bhágavatam 11.8.30 – význam.

Šrímad Bhágavatam 8.5.30:

Nikdo nemůže překonat matoucí energii Nejvyšší Osobnosti Božství, māyu, která je tak mocná, že každého zmátne natolik, že člověk přestane chápat smysl života. Tutéž māyu má však pod kontrolou Nejvyšší Pán, jenž vládne každému a je všem živým bytostem nakloněný stejně. S úctou se Mu pokloňme.

Význam:

Moc Nejvyšší Osobnosti Božství, Viṣṇua, ovládá všechny živé bytosti až do té míry, že zapomínají na smysl života. Na te viduḥ svārtha- gatiṁ hi viṣṇum — zapomněly, že smyslem života je vrátit se domů, zpátky k Bohu. Vnější energie Nejvyšší Osobnosti Božství dává všem podmíněným duším zdánlivou příležitost najít štěstí v tomto hmotném světě, ale to je māyā — sen, který se nikdy nesplní. Takto je každá živá bytost ošálená vnější energií Nejvyššího Pána. Tato iluzorní energie je nepochybně velice silná, ale je zcela pod vládou transcendentální osoby, kterou tento verš popisuje slovem pareśam jako transcendentálního Pána. Pán není částí hmotného stvoření, ale je nad ním. Nejenže ovládá prostřednictvím své vnější energie podmíněné duše, ale ovládá i samotnou vnější energii. Bhagavad- gītā jasně říká, že mocná hmotná energie ovládá každého a že je nesmírně obtížné vymanit se z její nadvlády. Patří Nejvyššímu Pánu, Osobnosti Božství, a jedná pod Jeho kontrolou. Ty živé bytosti, které podlehly hmotné energii, však na Nejvyšší Osobnost Božství zapomínají.

Šrímad Bhágavatam 4.28.9:

Předměty požitku vlivem Kālakanyi ztratily svoji chuť, a jelikož krále Purañjanu neopouštěly chtivé touhy, zchudl po všech stránkách. Nepochopil tedy smysl života. Stále si udržoval silnou náklonnost k manželce a dětem a myslel na to, jak o ně bude postaráno.

Význam:

To je přesně situace současné civilizace. Každý se věnuje udržování těla, domova a rodiny, a na konci života je proto zmatený a neví, co je to duchovní život a co je smysl lidské existence. V civilizaci smyslového požitku není duchovní život možný, protože lidé myslí pouze na tento život. I když je příští život skutečností, nikde se o něm neučí.

Šrímad Bhágavatam 8.22.11:

Jedině díky prozřetelnosti jsem byl násilně přiveden k Tvým lotosovým nohám a zbaven veškerého bohatství. Vlivem iluze vytvořené pomíjivým bohatstvím materialisté nechápou, že tento život je jen dočasný, přestože každým okamžikem čelí nebezpečí nepředvídatelné smrti. Jen díky prozřetelnosti jsem byl z takového postavení zachráněn.

Význam:

… Každý by se měl ve skutečnosti obávat takzvané společnosti, přátelství a lásky, pro něž ve dne v noci tak těžce pracuje. Jak Bali Mahārāja naznačil slovy janād bhītaḥ, každý oddaný vědomý si Kṛṣṇy by se měl vždy obávat společnosti obyčejných lidí, kteří usilují o hmotný blahobyt. Nazývají se pramatta, blázni, kteří se honí za přeludem. Nevědí, že po tvrdém boji o život budou muset změnit tělo, aniž by bylo jisté, jaký druh těla dostanou příště. Ti, kdo neochvějně následují filozofii vědomí Kṛṣṇy a díky tomu znají smysl života, nikdy nepodlehnou materialistickému shonu. I když upřímný oddaný nějakým způsobem poklesne, Pán se postará o jeho nápravu a zachrání ho před nejtemnějšími končinami pekla.

Materialistický způsob života neznamená nic jiného, než jen opakovaně žvýkat to, co je již přežvýkané. Přestože takový život nic nepřináší, lidé jsou jím fascinováni, jelikož neovládají své smysly. Nūnaṁ pramattaḥ kurute vikarma. Kvůli neovládnutým smyslům nezřízeně holdují hříšným činnostem, za něž dostávají těla působící samé utrpení…

Šrímad Bhágavatam 8.24.53:

Ó Nejvyšší Pane, pro dosažení seberealizace se odevzdávám Tobě, jenž jsi uctíván polobohy jako nejvyšší vládce všeho. Svými pokyny o smyslu života prosím přesekni uzel v mém srdci a zjev mi můj životní cíl.”

Význam:

Někdy slyšíme námitky, že lidé nevědí, kdo je duchovní mistr, a že najít takového duchovního učitele, který nás může osvítit ohledně životního cíle, je velmi obtížné. V odpověď na všechny tyto otázky nám král Satyavrata ukazuje, jak přijmout Nejvyšší Osobnost Božství za pravého duchovního mistra. Nejvyšší Pán dal v Bhagavad-gītě dokonalé pokyny, jak nakládat se vším v tomto hmotném světě a jak se vrátit domů, zpátky k Bohu. Člověk by se proto neměl nechat svést takzvanými guruy, kteří jsou ve skutečnosti darebáci a hlupáci. Místo toho by měl vidět jako gurua či učitele přímo Nejvyšší Osobnost Božství. Pochopit Bhagavad-gītu bez pomoci gurua je však složité. Proto guru přichází v systému parampary. Nejvyšší Osobnost Božství v Bhagavad-gītě (4.34) doporučuje:

tad viddhi praṇipātena
paripraśnena sevayā
upadekṣyanti te jñānaṁ
jñāninas tattva-darśinaḥ

“Snaž se poznat pravdu tím, že se obrátíš na duchovního mistra. Pokorně se ho dotazuj a zároveň mu služ. Seberealizované duše ti mohou předat poznání, jelikož vidí pravdu.” Arjunu učil přímo Pán Kṛṣṇa, a proto je Arjuna tattva-darśī neboli guru. Arjuna uznal Nejvyšší Osobnost Božství (paraṁ brahma paraṁ dhāma pavitraṁ paramaṁ bhavān). Po vzoru Śrī Arjuny, přímého oddaného Pána, má každý uznat svrchovanost Pána Kṛṣṇy, kterou potvrdil Vyāsa, Devala, Asita, Nārada, později význační ācāryové — Rāmānujācārya, Madhvācārya, Nimbārka a Viṣṇusvāmī — a ještě později největší ācārya, Śrī Caitanya Mahāprabhu. Co je na tom pak těžkého, vyhledat gurua? Je-li člověk upřímný, může gurua nalézt a všemu se naučit. Měl by mu naslouchat a zjistit, co je cílem života. Mahārāja Satyavrata nám zde ukazuje chování mahājany. Mahājano yena gataḥ sa panthāḥ. Člověk by se měl odevzdat Nejvyššímu Pánu, Osobnosti Božství (daśāvatāra), a učit se od Něho o duchovním světě a smyslu života.

Záver

Prijať vedenie duchovného učiteľa je základ v duchovnom pokroku. To znamená pýtať sa ho a nasledovať jeho pokyny. Bez duchovného učiteľa a nasledovania jeho pokynov ostáva živá bytosť spútaná okovami ilúzie zmyslového pôžitku a snaží sa napĺňať svoje materiálne túžby, ktoré ju viac a viac zaplietajú v spletitých zákonoch karmy. Pravý duchovný učiteľ živej bytosti prináša poznanie, s pomocou ktorého sa môže oslobodiť od karmy a dospieť späť do duchovného sveta, späť k Bohu a už viac nezažívať prchavé šťastie a nešťastie v hmotnom svete.

Šrímad Bhágavatam 7.5.30 význam:

“Ó synu Pṛthy, ti, kdo nejsou zmateni, velké duše, jsou pod ochranou božské energie. Plně se zaměstnávají oddanou službou, protože Mě znají jako původní a neměnnou Nejvyšší Osobnost Božství.” (Bg. 9.13) Mahātmā je ten, kdo se neustále, dvacet čtyři hodin denně, věnuje oddané službě. Z následujících veršů vyplyne, že nikdo nemůže poznat Kṛṣṇu, aniž by následoval takovou velkou osobnost. Hiraṇyakaśipu chtěl vědět, kde Prahlāda přišel k tomuto vědomí Kṛṣṇy. Kdo ho učil? Prahlāda sarkasticky odpověděl: “Můj milý otče, osoby jako ty nikdy nemohou Kṛṣṇu poznat. To lze jedině službou velké duši (mahat). O těch, kdo se snaží zlepšovat hmotné podmínky, je řečeno, že žvýkají přežvýkané. Hmotné podmínky nikdo nedokáže změnit, ale lidé se o to přesto život za životem a generaci za generací snaží a opakovaně se setkávají s neúspěchem. Člověk nemůže znát Kṛṣṇu a oddanou službu Jemu, dokud ho náležitě nevyškolí mahat — čistý oddaný Pána, mahātmā.”

________________________________

Keď je žiak pripravený, učiteľ sa objaví.

 Hare Krišna